Stollen ring - Stollen live

Pár: Moreen Peverell Gaunt/ Marvolo Gaunt

Varování: 15+

Poznámka: Přijde mi, že ještě nikdo nenapsal nic o tom, kde se v Gauntovic rodině objevil prsten vzkříšení. Mohlo to být třeba takhle...

Dívka... dívka? Spíš sotva zralá žena se choulí v křesle s ošoupanými opěrkami, a krčí se, jako by každou chvíli čekala, odkud padne první rána.

"Copak to pořád nechápeš? Vždyť já tě miluju! Udělal bych pro tebe cokoliv, dýchám jen pro tebe a ty mi takhle oplácíš mou lásku?"

Láska... důsledky té lásky, kterou ji tak zahrnuje, ještě stále cítí na těle a docela nepěkně jí zdobí tvář. A taky dítě, které v ní každý den roste víc a víc.

"Tohle už nikdy neuděláš, nikdy, rozumíš?" Pevné sevření brady v jeho prstech ji nutí dívat se mu do tváře. Do té tváře, do které se kdysi, tak zhruba před milionem světelných let bláznivě zamilovala.

Vzpomíná na to, většinou v noci, když on konečně usne. Připadá jí to tak dávno a přitom je to jen pár let. Tři, možná čtyři. Když ji její otec Cadminus Peverell pověděl, že se provdá zrovna za něj, měla z toho radost, takovou radost, že jej popadla za ruce a točila se dokola, až se s ní točil celý svět. Její snoubenec byl vážený a ctěný, vždyť pocházel z rodu samotného Salazaara Zmijozela, mohl si vybírat nevěsty a vybral si právě ji. Ach jak byla šťastná! Jenže štěstí se rozplynulo ve fackách, žduchání, pohrdání a hrubého jednání jako s tou nejšpinavější služkou.

Kdyby tehdy věděla, že se s ní žení jen kvůli tomu prstenu, udělala by to? Vzala by si ho? Všechny tyhle úvahy se rozplývají v závoji slz, které jí naplní oči. Roztřesenou rukou mu ukáže na uvolněné prkno v podlaze, jejich kdysi tak krásného domu. Marvolo Gaunt tam oddupe a vzápětí se vrací s odporným úsměvem a prstenem v ruce. Položí svou velkou tlapu na její hlavu a opět ji zvrátí k němu nahoru.

"Hodná holka, a teď svého muže uspokojíš tak jak to má hodná manželka dělat, hned!" Bázlivě k němu zvedne vyděšené oči.

"Marvolo ale děti..." Pípne s nadějí.

"Ti haranti mě nezajímají, tak bude to?!" Zahřímá až se z toho Moreen Pewerell Gaunt celá strachy a odporem otřese a rozepne hubenými prsty poklopec a zavře oči.

Konečně ten hrubián usnul a střecha se teď chvěje pod jeho chrápáním. Moreen se tiše vykrade ven, kde za svitu měšíce a hvězd, které na ni smutně z temné oblohy shlížejí. Žaludek se jí obrací, až konečně klesne na kolena a zvrátí vše, co od něj dostala. Tentokrát to bylo naposledy. Naposledy ji zneužil, naposledy ji uhodil. Naposledy. Myslela, kdysi, že okamžik, kdy ji zlomil hůlku zlomil i ji, ale mýlila se. Ještě v sobě má poslední zbytky síly, aby se od něj osvobodila. Kus střepu z rozbité lahve ji chladí v dlani. Jeho ostří se krásně leskne v záři noci.

"Morfine, Merope, odpusťte mi." Zašeptá do ticha a dvěma dlouhými tahy otevře žíly podél celého lokte. Vyhrne se z nich rudá krev, tak tmavá, že vypadá jakoby černá. To je jen tou tmou.

Marvolo, jsem svobodná!

Poslední myšlenka se odrazí v uhasínajících očích a na tváři se objeví uvolněný úsměv. Dokázala to a teď je opět volná.