Rakovina jménem láska
23. srpen 2012 | 11.48 |
Bolest sžírá mne zevnitř jak rakovina, ta děvka.
Kdybych jen věděl jak, bolí mít rád, nikdy bych nemiloval, věřte.
Raději duši satanovi prodal bych a v hříchu si liboval.
Věčnou touhu, chtíč a poblouznění bych sliboval, jen lásku... to nikdy.
Jak rakovina rozlézá se láska tělem. Od očí, které nám lžou,
přes uši jenž neslyší, až po srdce, které poblouzněně skotačí.
Jen mozek o pomoc volá a na poplach bije: "Jen se nezamiluj, jen to ne!"
Je pozdě. Po lásce zbyla v nitru jen obnažená rána. Pálí, dusí, ničí.
Plicím se vzduch nedostává a oči jen černě vidí.
"Tak vidíš, zase jsi zůstal sám, ale máš mě" plesá mozek "spolu tu couru zaženem!"
Přes srdce ostnatý drát a zámek na paklíč, už nikdy, zatvrdí se. Už nikdy bolest neucítí.