Celý můj vztah s těmito dvěma muži by vydal na celý román, ale já mám pro vás jen krátkou povídku o mém životě, vztahující se k jedné pro mě zlomové události, nebo spíš mému podlehnutí. Jak název povídky sám o sobě napovídá Unforgiven (nesmiřitelní) nemůžeme už nikdy být spolu, ale nemůžeme podlehnout? to je otázka za milion.
part 1.
Nesnáším tohle léto, horko je až takové, že mi potůčky potu stékají po zádech jako bystřiny v neustávajících proudech i v devět večer. Kdo si myslel, že Anglie nezná parna, měl by se sem přijet podívat teď. Vrhnu další znechucený pohled na rozpis směn na hlídání zajatých bystrozorů a neubráním se nespokojenému zavrčení. A tohle se mi děje pořád. Už jsem dokonce přestala i věřit, že je to jen hloupá náhoda. Pán Zla má prostě zvrácený smysl pro humor. Nejen že mi zadal samé noční směny (už jsem přišla na to, že je to bezpečnostní opatření, abych s Charliem nemohla spát a případně otěhotnět - jak je staromódní, sex jde provozovat kdykoliv), ale všechny noční do poslední mám s milovaným Rodolphusem. Jak říkám, zvrácený smysl pro humor. Takže dalších dvanáct hodin budu odolávat Roddyho sexy tělu, dvojsmyslným narážkám, nenechavým rukám a, což je nejhorší, absolutně upřímným očím.
S dalším povzdechem ten pitomý papír strhnu z nástěnky a pro ulehčení duše ho zmačkám do pevné koule, kterou pro dokonalý dojem podpálím a hodím do tmy koutu. Merlinžel, než stihne vůbec dopadnout, se syčivým praskotem uhasne a ve vteřině už opět visí na tabuli. Celá nasupená, s obočím pevně staženým do tvrdé linky se podívám ke dveřím. Kdo jiný by tam asi mohl stát? Kdo jiný má neustálé tendence mi pomáhat a no jo chránit mě? Hlásek v mé hlavě hned zaplesá "Charlie! Charlie! Charlie!" jenže bohužel ten to není. Je to ten druhý muž mého života.
"Neměla bys takhle provokovat jeho Lordstvo." Řekne výsměšným hlasem místo pozdravu a já má sto chutí ho praštit.
"Stačí, že spíš s nepřítelem a kdo ví, co mu při tom říkáš za interní tajemství. Měla bys být vděčná, že tě neprohlásil za zrádkyni a dávno nezabil." To slovo zrádkyně řekl s takovým zapálením, že mi je okamžitě jasné, že už se tu nebavíme o straně smrtijedů a bystrozorů, ale o nás dvou. Koutek úst se mi stáhne do krutého úsměvu. Ladně svůdným krokem přejdu až k němu a opřu se o výstavní hruď. Stoupnu si na špičky, víc dělat nemusím, Rod okamžitě zareaguje a obejme mě kolem pasu, a dám své rty tak blízko k jeho, že z dálky by to muselo vypadat jako že ho líbám.
"Z nás dvou jsi ženatý ty." Zašeptám tiše a přejedu peřinkami rtů po těch jeho. Rodolphovy paže okamžitě klesnou z mých zad a jeho oči teď planou takovou nenávistí a bolestí, že se tomu musím smát. Vím, že ta slova mu ublížila víc, než kdybych použila Cruciatus. Je úžasné, jak my ženy dokážeme jediným slůvkem tak zranit.
"Víš, že s Belatrix už to je jen formální" plochost jeho hlasu je pravdu potvrzující fakt "ona je blázen." Ano další fakt.
"Sorry, jdu se převléct." Pronesu s absolutním nezájmem v hlase a ukončím tak naši rozmluvu. Přejdu ke své skříňce a otevřu dveře. Z jejího nitra se na mě snese záplava černých okvětních plátků růže. Jen zasténám.
"Fatk skvělý! Kdo to jako teď bude uklízet?" Vrčím si pro sebe. "Mohl by ses sakra aspoň otočit?
"Ne, myslím že takhle mi to vyhovuje nejlíp."
"Fajn!" štěknu na něj a jediným pohybem ze sebe stáhnu hábit. Neujde mi jak se jeho pohled teď změnil. Jako pohled každého chlapa, co vidí ženskou jen v podvazkách a podprsence, je hodnotící a lačný. Výhodou nočních směn je, že nemusíme být navlečeni v těch neforemných hábitech. Takže co si dnes obleču? Nakonec zvítězil brokátový korzet, uplé kožené kalhoty a kanady vysoké až po kolena. Slyším Rodův zrychlený tlukot srdce a vím, že tohle kolo jsem vyhrála. Ještě stáhnu svoje neposlušné ohnivé vlasy do copu a zabouchnu skříňku.
"Takže co, budeš tu jenom tak stát a slintat? Nemám ti podat kapesník?" pobaveně se na něj uculím."Myslím, že jsi říkal že nemáme jeho Lordstvo provokovat, asi by nebyl rád, kdyby se dozvěděl, že Lestrange přišel pozdě kvůli svým choutkám." S tím se otočím na podpatku a vyjdu do tmy chodby. Na tváři mám pořád ten vítězně sladký úsměv.
part 2.
Trhnutím jsem se probrala ze své, dokola se opakující, noční můry. Čelo mám orosené lepkavým potem a srdce mi stále buší jako by se mělo každou chvílí zastavit. Postel vedle je prázdná a studená. To mi na opravdu na náladě nepřidává. V celém domě je neskutečné, až děsivé ticho. Rychle jsem zapnula hudbu, abych zahnala pocit tíživé klaustrofobie a mrkla jsem na budík. 10.37 svítila na mě čísla. To znamená, že jsem měla čtyři vzácné hodiny spánku.
V Charlieho košili, kterou mám až po kolena jsem bosky docapala do kuchyně a dlažba mě studila do chodidel. Čerstvá káva mě zašimrala v nose. Okamžitě jsem poznala to aroma a padla na mě zvláštní úzkost. Tohle je totiž Arabica s těžkým podtónem kardamomu vařená v džezvě. Káva, kterou mi vařil Rodolphus, když jsem vyčerpaná milováním nebyla schopná ani vstát z rozházených peřin. O konvici stál opřený vzkaz:
" Žádný jiný kafe jsem nenašel, doufám, že bude dobré, divně páchne. Miluji tě Ch."
No není to drahoušek? Vždy když po noční vstávám, čeká mě sladké černé potěšení. Tak proč dnes nemám radost? S povzdechem si naliju plný můj oblíbený hrnek. Je celý černý s neonově krvavým nápisem, Sex, Peace and Voldemort. Charlie ho nesnáší. S prvním hltem se poddám vzpomínkám, ale jen na chvíli.
V břiše mě zašimrá, když vzpomínám na Rodovy velké ruce mapující všechna místa na mé kůži. To jak se k němu roztouženě vinu a dávám mu horoucí polibky, dávám mu své horoucí tělo, dávám mu sebe. Na jeho rozpustilý úsměv zkušeného dobyvatele, který dosáhl toho, po čem tak dychtil....
Sakra! Ruka s hrnkem se mi roztřásla, až jsem si polila košili. Pitomý kafe, pitomý Rodolph, který všechno pokazil. Už tak dlouho mu odolávám, jak dlouho to ještě můžu vydržet? Je to tak těžké. Zvlášť, když půl mého já odolávat ani nechce. To se chce vzdát tomu drsnému chtíči. Je možné milovat dva muže zároveň? Pokud ne, řekněte to mému rozpolcenému egu.
Hučení v krbu. Že by pošta? Do popelu spadne malá černá čtvrtka se stříbrným rukopisem. Ach jo, já to snad ani nechci číst, ale no neodolám.
"Vím, že na mě teď myslíš, taky tě chci. Tvůj Rolf"
Huh, tak to je moc i na mě. Sleduje mě snad? A ten podpis. Nikdy nikomu jinému nedovolil mu tak říkat, ani Belle ne. Nejlíp bude, když se půjdu schovat před světem. Je 10:58, hlavu pod polštář a schovaná před vším zavírám oči. Ještě se tak schovat před myšlenkami. Jak ho mám teď vypudit sakra z hlavy. Ruka mi sjede do klína. Ještě jednu jedinou malinkatou vzpomínku. Jen jednu...
part 3.
Klap. Klap. Klap.
Jsem si jistá, že tento zvuk se do irské krajiny zalité sluncem mlhavého rána nehodí. Lehký větřík mi sfouknul vlasy do tváře...
Klap. Klap. Klap.
Už zase, rozhlížím se po krajině, která se na okrajích jakoby rozpíjela do šedotemných barev a stromy a keře hlohu začaly jeden po druhém mizet...
Klap. Klap. Klap.
Obraz se začal měnit, ze sivých barev nabíral opět na duhovosti, jak jsem pomalu neochotně začala otevírat oči. Uši mi už zase začal rvát ten podivný kovový zvuk vycházející odněkud od okna. Namáhavě zvedám hlavu a vidím hrot kovového pera, bubnující do skleněného stolku. Klap. Klap. Klap. Aha. Posadím se do polštářů a mžourám do světla, které zalívá pokoj. Kolik je hodin? Ale v tu chvíli je mi to jedno, protože hlasité odkašlání přitáhne opět mou pozornost k oknu.
"Charlie, proč mě budíš, víš, že mám ještě dneska noční," zamumlám rozmrzele a posadím se, opřená o polštář. Chci kafe a cigaretu, čím dřív tím líp.
"Ahoj lásko, jak ses vyspala?" Zeptá se jako vždy, ale na tom jeho tónu se mi cosi vůbec nelíbí, je sarkastický?
"No fajn, co se děje?" zírám na něj jak se to tváří a přitáhnu si peřinu až k bradě.
"Co se děje? To mi vysvětli ty! Ach ano... ještě... prosím víc... ach... Rolfe..."
naprosto přesně napodobí můj hlas a ta jeho parodie na mé vzdechy mi vžene červeň do tváří.
"Víš, není to moc pěkný pohled, když má žena sní o někom jiném. Takže se ptám, co se děje?"
"Merline, Charlie, tys mě vyděsil." Ano opravdu mě vyděsil, já děsím samu sebe. "Vůbec nechápu, o čem to tu mluvíš." Snažím se to zahrát do autu, protože to vím až moc dobře.
"Nehraj to na mě, Syriano. Víš, že poznám, když mi lžeš." Přešel až těsně k mé posteli a vzal mě za bradu. "A to se vždycky tváříš přesně takhle, lásko." Nehezky se usmál a dal mi tvrdý polibek, postrádající jakoukoliv něhu a cit.
"Fajn, a co chceš slyšet? Že jsem měla erotický sen? Měla a co má jako být?" vyštěknu na něj a hněv a dotčenost se mi rozlévá celým tělem jako elektrický proud. Tak proč se sakra cítím ublíženě?
"Je mi jedno, co se ti zdá, spíš o kom se ti zdá. Tvoje podvědomí dozajista netouží po mě, že?" Najednou je jeho pohled tak bolestný až se mi skoro zastaví srdce. "Jsme manželé jen pár měsíců a ty sníš o... o něm. Řekni mi, máš s ním něco? Udělal jsem něco, čím bych ti zavdal příčinu být mi... nevěrná?" poslední slovo spíš hlesne, než řekne.
Oči se mi rozšíří. "Jak vůbec můžeš o mě pochybovat?!" obviním ho a je mi do breku, mě, která už takovou dobu odolává hříšným svodům. "Kdybys vůbec věděl, co všechno jsem neudělala, nikdy bys nad tím neuvažoval!" můj hlas začíná nabírat na obrátkách.
"Já nejsem ten, kdo si to dělá při pomyšlení na někoho jiného!" Au, to bolí skoro stejně jako prásknutí bičem po holých zádech.
"Ne, to nejspíš ne, ty jsi jenom ten, který je pořád pryč. Copak můžu za to, že mé tělo má nějaké potřeby?" U Merlinových koulí o čem se to tu bavíme?
"Je hezké to vědět, takže tím víc by mě zajímalo, co ty na těch nočních děláš, když máš takové potřeby!" Au, další zásah bičem.
"No co asi, šoustám s celou hordou smrtijedů!" Jak jsme se mohli dostat až sem, že na sebe křičíme přes půlku pokoje? Vždyť jsem nic neprovedla. Oči mě pálí a tak se snažím rychlým mrkáním zahnat slzy, já přece nebudu plakat, jsem drsná smrtijedka přece.
"No v tom případě, nevím co tu ještě dělám, měl bych se jít porozhlídnout po nějakých rumunských štětkách, které mě rády přeblafnou."
Ani nevím jak, ale najednou byly všude kolem něj střepy, a ve zdi díra až do vedlejšího pokoje. Aha, to od té broušené vázy co jsem po něm hodila.
"Vidíš, co děláš. To byl náš svatební dar!" hlesnu nešťastně naštvaně a jedna osamocená slza se mi skutálí po tváři. Charlie na mě ještě trochu vykuleně zírá, co jsem to udělala, já to po něm fakt hodila.
"Jdu pryč." Hrabu se z postele a sbírám první věci, které mi padnou pod ruku. Mám velmi jasný plán, co mám udělat, jediné místo, kde vím, že budu mít chvíli klidu, je Kavárna U Styx. Ano, rychle rychle na tequilu, třeba na jejím dně najdu odpovědi na to, proč se tohle všechno jenom stalo.
Ze systematického rychlého oblékání mě vytrhne naštvané zaklení a hlasité přemístění se pryč.
Proud slz se spustí jako vodopád zadržovaný chabou hrází.